Hrdinský epos Bez Brzd


foto: Jiří Tashi Vondráček

aneb Cesta kolem světa za 80 hodin

Dne 11.6. 2008 se sjelo 18 odvážných v TK Karlov na konferenci věnované jejich nadcházející cestě kolem světa. Na podnět týmu českých vědců a za podpory známého lovce rekordů a kuriozit Charlese Blackhilla, se rozhodli pokusit objet svět za pouhých 80 hodin. Po krátkém, ale náročném výcviku a vlastním seznámení cestovatelů, se všichni za velkých ovací vydali na dalekou pouť.

Měli jsme tu čest být s nimi a přinášíme Vám jejich příběh...

 

Po nalodění do Universálního Dopravního Prostředku (UDP) se všichni uložili ke spánku, zmoženi přípravami a plni očekávání z nadcházející cesty.

Letušky probudily náš odvážný tým až v severoamerickém vzdušném prostoru. Po přistání a krátkém seznámení s prostředím se naši dobrodruzi vydali na cestu divokým západem. Jako doprovod dostavníku, se neohroženě probijeli územím lstivých a útočných indiánů. Nezpanikařili ani ve chvílích bloudění a v tíživém tichu zrádných bažin dokázali zmapovat neznámá území. Navzdory zlodějským nájezdům indiánského bandity, dokončili stavbu kolejí vedoucích napříč kontinentem. Překonáním komunikační bariéry se dokonce podařilo navázat bližší kontakt s jedním vymírajícím indiánským kmenem, což přispělo k záchraně jejich téměř ztracené kultury.

Po rychlém přesunu během polední pauzy, se cestovatelé již v brzkých odpoledních hodinách procházeli ulicemi jihoamerického Ria De Janeira. Strženi atmosférou a energií prostředí, zapojili se do příprav na nadcházející světově proslulý karneval. Díky své všestrannosti a kreativitě vytvořili šest jedinečných modelů, které na závěrečné přehlídce získaly ta nejvyšší ocenění karnevalové poroty a se navždy zapíší do dějin světové módy. Nálada amerického kontinentu byla tak strhující, že se rozhodli odpočinout znaveným nohám a první večer cesty strávit v klidu a rozjímání v jediné tygří kavárně na světě.

Mnohostrannost a jedinečnost UDP si uvědomili hned dalšího rána, kdy je probudily zvuky australských didgeridoo. Byli ještě plni dojmů z předchozího dne, když na vlastní oči poznali tíži osudu doléhající na australské kmeny. Rozhodli se i zde podpořit původní obyvatele v jejich nelehkém údělu. Tak jak se jim již osvědčilo v historicko-rehabilitační činnosti, opět nasadili svá těla. Zběsilými nájezdy na stěny jeskynního obydlí vytvořili věčnou památku v podobě nástěnných maleb až neuvěřitelně podobných malbám aboriginským. S klidným svědomím a pocitem dobře odvedené práce pak vyrazili dál, hnáni neúprosným během času.

Po krátkém poledním odpočinku v UDP se posádka vylodila na asijském kontinentě. Pod vedením zkušeného horského vůdce absolvoval celý tým náležitou a velmi důkladnou rozcvičku, která je připravila na zdolání těch nejvyšších asijských vrcholů. Byl to úkol nelehký a vyžadoval nejen fyzickou zdatnost, ale i jasný úsudek a ráznou taktiku. V závratných výškách lapali po dechu, ale statečně si probíjeli cestu horu za horou, vrchol za vrcholem. Nedbali nástrah a již na sklonku dne stáli za posledním průsmykem. V zapadajícím slunci jako by se sami stávali horou...

Znavení cestovatelé přijali s povděkem pozvání na večerní návštěvu v japonské čajovně, kde mohli na chvíli zapomenout na strasti a nástrahy cest a ponořit se do neméně napínavého světa stolních her. Pod rouškou noci, vydal se pak UDP na další superrychlý přesun. Varováni před zrádnými piráty, opevnili se někteří ve svých kajutách... Naštěstí nedošlo k neštěstí, noc byla klidná.

Následujícího rána, již při prvním otevřením oka, všechny oslnila záře paprsků odrážejících se od křišťálově bílé sněhové pokrývky a hned na to jim druhé oko oslepily sněhové koule, jako zbloudilé střely z nedaleké bitky antarktických lovců. Naskytla se jim jedinečná příležitost zúčastnit se kuriózních sázkařských klání. Přes veškeré protesty ochránců zvířat, udržely se zde tyto folklórní hry, ačkoliv jsou pokaždé těžkou ranou pro populaci antarktických tučňáků. Díky skvělému odhadu a bystrému úsudku, snad i s drobnou dávkou štěstí, znásobili svůj malý obnos antarktických peněz a pořídili si výbavu a tažné psy (po vzoru velikána Járy Cimrmana) potřebné k překonání této ledové pouště (s potěšením mohu dodat, že žádný ze psů nebyl sněden). S úlevou nastoupil celý tým na UDP v očekávání klidného přesunu na poslední zbývající kontinent.

Do té chvíle při nich stálo štěstí, teď je náhle opustilo ve vodách oceánu. Děs v očích nedokázal skrýt žádný z nich. Vlny se valily přes příď, strhávaly s sebou vše co nebylo pevně spjaté s lodí. Přes všechny snahy a nevěřícné výkřiky, nedokázali uniknout síle vodního živlu... UDP se potápěl. Ve vratkých člunech z posledních sil, bojovali jako lvi o přežití. Zmáčení a zmožení, nerozeznávali již blouznivé sny od kruté reality. Nejeden z trosečníků by přísahal, že vprostřed této hrůzy, zjevila se mu Pamela a jako anděl vyrvala ho svou jemnou rukou z náruče běsnících vln...

Po dlouhých útrapách je vyplavilo moře na březích Afriky. Jakýsi domorodec nabídl svůj skromný příbytek k odpočinku a oni začali počítat utržené rány. Bylo to zlé, cesta zbývala dlouhá, sil pomálu a času ještě méně.

Štěstěna se vrátila v podobě karavany cestující do oázy k mocnému šamanovi. Z posledních sil a z darů pouště stvořili trosečníci dary a vydali se žádat o pomoc a radu... Šaman byl moudrý muž, již po krátkém rozhovoru, jako by každý nahlédl do hlubin své duše a našel v sobě skrytou naději a sílu. Každá minuta strávená v šamanově oáze byla darem i zkouškou soudržnosti a vzájemného porozumění. Vedl je dál, vedl je za cílem... do Gibraltaru. Všichni v duchu počítali ubíhající vteřiny a čím dál jasněji si uvědomovali, že se proti nim postavil sám Čas, zdálo se, že se k nim otočil zády v němém gestu: Nedovolím vám splnit úkol!

Pomalu ztráceli naději, ale jejich průvodce jako by věděl, že existuje jiná cesta...

Šaman je vedl tichou a tmavou cestou až k samotnému srdci země. Prozradil jim dávné tajemství o moci tohoto místa, o rituálu, kterým lze probudit srdce a požádat ho o ovládnutí času. Vedl je tímto rituálem, až uslyšeli tichý dunivý tlukot, srdce promluvilo, nedalo však najevo souhlas ani odmítnutí... Všichni zůstávali na pochybách, jediná možnost byla vydat se chvatně do cíle. Kráčeli svorně s klidným vědomím, že i cesta může být cíl... ale také se skrytou nadějí na úspěch.

Když dorazili na Karlov, pochopili, že je srdce vyslyšelo, vrátilo čas a oni dokázali objet svět za pouhých 80 hodin...

Následoval už jen luxusní raut, plný oficialit i neoficiálních veselostí

(v rozzářených očích se odrážely talíře plné masa)... a pak, po tomto skvělém výkonu, popadali postupně a naposledy do postelí a na žíněnky, prostě kdo chtěl kam, ten si lehl tam...

Dne 15.6. 2008 odjeli naši odvážní z TK Karlov. Zůstala po nich naděje a chuť hledat další cesty a nové cíle...

 

 

 

Za pomoc při uskutečňování našeho malého snu děkujeme:

  • Sananimu a jeho sponzorům – společnosti Siemens a dalším (za poskytnutí prostředků a podpory)
  • panu ministru zahraničních věcí Karlu Schwarzenbergovi (že nám půjčuje zámeček)
  • karlovským kuchařům a ostatním obyvatelům (že na nás byli hodní)
  • Velkému vozu (že nám půjčil... pár věcí)
  • D.S. Monde (za kostýmy a za Fridricha)
  • Klinice RHB Motol (za lidi a podporu)
  • dobrovolnickému centru FN Motol (za zájem a půjčení bubínků)
  • Valašské hospůdce U Frgála (za pohostinnost v dobách příprav)
  • všem kamarádům a známým, kteří pomohli
  • a hlavně všem účastníkům (že měli odvahu jet s námi)
© 2018 os.Okolo, vyrobilo webdesign studio Nandu